Adamova krev
8. 7. 2010
"Stále tak jasně svítí!"
Zastínil si rukama oči a zaklonil hlavu dozadu, jeho postava velebící si na židli jako bůh sám byla pokroucená a připomínala spíš umírající zvířátko, než znaveného a unuděného člověka, který se právě vrátil z práce.
"Přestaň!"
Uhodili ruce do kolen a dlaně se uzavřely na několik západů do pěstí, čekal na to jediné, co jeho srdce potěší, na vytoužené zatmění, které skryje jeho tvář do tajuplné tmy.
"Co to?"
Ani si to neuvědomoval, ale slunečních paprsků stále více, ubývalo obrovská temná koule, stínila slunci a zemi pohlcovala temnota, tak strašně moc se na tu chvíli těšil, jeho duše plesala radostí a stresem ztuhlá tvář se začala uvolňovat. Tohle zatmění bylo výjimečné, mělo trvat celých pět hodin, než se nejjasnější hvězda a nejjasnější planeta na noční obloze přestanou křížit a bojovat o nadvládu nad oblohou i Zemí.
Tu chvíli tak miloval, mohl vyjít ven a nikdo jej nepoznal. Srdce i duše skákalo a jančilo radostí, i když věděl, že to potrvá jen chvíli, pár hodin… Co je to proti celému životu?
Pár hodin… Co je to proti tomu, co prožívá každý den? Jen pár hodin. Nepatrná chvilička štěstí, po které tak strašně moc toužil.
Pomalu zvedl svou křehkou postavu a přešel k oknu, zahleděl se na stíny pohlcující svět, jak pomalu postupovaly a i ta nejkrásnější místa, která patřila třem čtvrtinám tohoto města, získala ponurý obal tmy. Poslední paprsek Slunce a celý svět pohltila tma.
Venku mezi mraky zahřmělo. A ozvalo se hlasité burácení větru. Tmu protnul blesk a osvítil tak již ztmavlou ulici. Ozval se hlasitý dupot kapek deště o betonový chodník.
Pomalu vyšel na ulici a nechával se smáčet deštěm, tady nebyly světla ani pouliční lampy. Lidé v této vesnici zaostali v čase. A byli za to rádi, nechtěli pokrok. Ale ty, co tu žili, odejít nenechali.
Vždyť jen pouhá myšlenka na to je tak krutá.
Stále se motáme jen kolem toho, kolem krutosti a bezcitnosti. Dobré věci jsou takovou vzácností. Ale teď na to nechtěl myslet. Tím hlavním bylo, že jeho zošklivenou tvář zastínila temno temná tma. Procházel se a vnímal ostré nárazy kapek, kterým nastavil svou tvář. Nechal se jimi bodat do tváře a mečovat do očí. Užíval si klidu, který zde panoval. Ale v tom prudký náraz, někdo jej shodil na zem. Jen překvapivě vyjekl, jak se mu do obličeje a do očí zapíchly střepy nacházející se na betonové ploše.
Ozvalo se zasyčení, jako když prská kočka na myš, kterou chce právě sežrat. Obličej měl ještě zohyzděnější než kdy jindy. Z ran po celém obličeji mu vytékaly potůčky krve. Teď jej konečně skutečně pokořili. Slané kapky slz se mísily s železitou rudou barvou krve. Rány v obličeji štípaly a z úst se mu draly bezmocné vzlyky.
Někdo jej popadl za bundu a s vrčením si ho přitáhl blíž k obličeji. Chladné oči cizince si jej měřily chladným odměřeným pohledem. Nevzpíral se už a ani k tomu neměl sílu. Síla, kterou kdysi měl, ho opustila ve chvíli, kdy přiznal svoji porážku. Cizinec se naklonil k jeho obličeji a přitiskl k němu svůj nos. Zhluboka nasával krvavou vůni a v ústech se mu začaly tvořit sliny.
Naklonil se k té zakrvavené tváři a svým jazykem ji celou olízl, potom si olízl své vlastní rty , na kterých spočívala krev někoho jiného
a požitkářsky si
vydechl.
a požitkářsky si
vydechl.
*
Chraplavý opilý smích s následná rána bičem.
"Kde to jsem?"
Vystrašený hlas protnul tíživé ticho, které protínalo jen občasné zachechtání nebo svistot ran.
Vyděšeně jsem se rozhlížel kolem sebe
byl jsem přivázaný na posteli a do mého těla se zakusoval chlad, nechtěl jsem nic jiného než jen se odsud dostat a utéci z tohoto místa tak daleko jak jen můžu, ale ani to mi nebylo dopřáno, ucítil jsem nějaký pohyb, jak se prohla matrace pod nějakou cizí
vahou a následně na mém těle spočinuli cizí ruce, hladili mě na všech místech, byla tma a ozýval se jen můj přerývavý dech a strach, který z něj přímo sršel jako vodopád těch nejbezduchších otázek.
byl jsem přivázaný na posteli a do mého těla se zakusoval chlad, nechtěl jsem nic jiného než jen se odsud dostat a utéci z tohoto místa tak daleko jak jen můžu, ale ani to mi nebylo dopřáno, ucítil jsem nějaký pohyb, jak se prohla matrace pod nějakou cizí
vahou a následně na mém těle spočinuli cizí ruce, hladili mě na všech místech, byla tma a ozýval se jen můj přerývavý dech a strach, který z něj přímo sršel jako vodopád těch nejbezduchších otázek.
"Nemusíš mít strach, já tě nikomu nedám, nikdy bych ti neublížil"
Ozval se mi u ucha toužebný hlas a otřel se o mě rty, které putovaly po mé napjaté tváři a posévaly mé tělo polibky. Cizinec neomylně mířil do zakázaných míst a mé srdce sevřela ledová pěst, zuřivě jsem sebou začal házet a trhat pouty, ale bylo to na nic jen se mi ony provazy stále více zařezávaly do mé kůže a drásaly tak její hebkost, nikdy jsem si to nepřiznal, ale byl jsem tak křehký, říkaly mi to všichni, ale já je neposlouchal, nikdy jsem nenašel ani špetku něčeho co, by mě donutilo to říci na to, jsem byl až příliš hrdý.
"Prosím"
Tiše jsem zasténal, když můj pyj pohltila vlhkost úst a následně všechno ustalo.
Zjevně vykolejeně jsem se rozhlížel kolem sebetíž na mé posteli zmizela, ale hned vzápětí se tam opět objevila.
"Tak tebe můj bratr miluje víc než mě? Tebe? Takového ubohého lidského tvora. To je odporné, že on… následník trůnu a princ, budoucí král upíří říše se zamiloval do něčeho, tak ohavného, do něčeho co se ani zdaleka nerovná naší kráse"
Vrčení, zlověstný tón, to všechno mě nutilo držet jazyk za zuby a neodseknou nějakou sarkastickou poznámku na téma já a moji partneři toho chlápka, asi nezajímalo, no samozřejmě o ani nemohl vědět , tušit, že jsem ještě nikoho neměl a rozhodně jsem o něčem tomuto podobném ještě ani nepřemýšlel.
"Ale já mu nedovolím zkazit si život s tebou, s takovým podřadným stvořením!"
Zakřičel na mě až jsem
nadskočil jak mi to jen pouta dovolovala, neznámí mě podebral pod zády a následně jsem byl dost bolestivě a prudce přetočen na břicho, lana na mých rukou se do rozdrásané kůže zařízla jak jen to šlo a měl jsem pocit, že mám obě ruce zpřelámané.
nadskočil jak mi to jen pouta dovolovala, neznámí mě podebral pod zády a následně jsem byl dost bolestivě a prudce přetočen na břicho, lana na mých rukou se do rozdrásané kůže zařízla jak jen to šlo a měl jsem pocit, že mám obě ruce zpřelámané.
Najednou na mě udeřila prudká bolest, něco neznámého se dralo do mého těla a já se to snažil zuřivě vyhodit zase ven zatínal jsem svaly a křičel bolestí
po tvářích mi stékaly slzy a ta neznámá věc se ve mně pohla a znovu a znovu, na má záda se položila jiné tíha, tíha mužského, nahého těla i v takovéto situaci jsem byl schopen určit, že hodné krásného těla, svaly se třeli o má záda a něžnost jeho kůže prudce kontrastovala z tom mou.
po tvářích mi stékaly slzy a ta neznámá věc se ve mně pohla a znovu a znovu, na má záda se položila jiné tíha, tíha mužského, nahého těla i v takovéto situaci jsem byl schopen určit, že hodné krásného těla, svaly se třeli o má záda a něžnost jeho kůže prudce kontrastovala z tom mou.
Naproti té jeho, byla ta má jako brusný papír.
Muž to ze mě prudce vytáhnul a já vykřikl bolestní a prohnul se v zádech.
Už tenkrát jsem věděl, že na tenhle zážitek v životě nezapomenu a to ještě nebyl konec do obličeje se mi
něco zařízlo a v tu samou chvíli mé tělo začalo plenit něco naprosto jiného než to před tím tohle bylo naproti tamtomu živé.
něco zařízlo a v tu samou chvíli mé tělo začalo plenit něco naprosto jiného než to před tím tohle bylo naproti tamtomu živé.
Prudce přirážel a můj obličej drásal nehty, mezi stehny jsem cítil potůček krve.
…
"Mamí ! Maminko vzbuď se, maminko!"
Rychle jsem s ní třásl, ale neotevřela své oči neobdařila mě svým úsměvem, neucítil jsem, její teplou dlaň ve svých vlasech, už nikdy jsem neviděl její pohled.
…
"Tati?"
Tázal jsem se ho opatrně , když jsem v jeho rukou viděl pásek, o kterém jsem ani zdánlivě netušil, že je určen mě.
Ale to jsem si uvědomil hned v zápětí, když jsem ucítil tu bolest, která uhodila do mých zad a později do nohou, obličeje a jeho hlasité funění a hlas mi vypálil do duše žhavé cejchy.
"Ty zrůdo, ty nejsi můj syn! Jsi odporná hnusná zrůda a nic víc! Táhni! Táhni ode mě a už se nikdy nevracej!"
Tenkrát jsem ho myslím viděl naposledy.
…
"Keichi?"
Překvapen jsem hleděl do jeho ledového výrazu, on nepomohl mi tenkrát, nechal mě tam, nechal mě na ulici, zradil mě.
Vnichni, které jsem miloval buď odešli a nebo mě zradili.
…
"Máte padáka"
…
"Přemýšlel jsi o tom? Někdy si trochu zašoustat a vydělat si při tom víc jak za týden v práci"
Slizký hlas.
…
*
Celý život se mi prolnul před očima, rychlostí blesku jako v mihotavých záblescích fotoaparátu, byl jsem tím oslepen a já jen už s naprostou oddaností nechával vytékat mou krev do cizích úst.
Od té doby, kdy se něco přihnalo a odhodilo to toho upíra ode mě už mám černo a na nic si nevzpomínám.
Po pár minutách, kdy jsem pomalu otvíral oči a přicházel k sobě jsem překvapeně zamrkal, cítil jsem ostré bodání v hrudi a s překvapením hleděl do rudý do široka rozevřených očí, které na mne, snad…téměř s prosbou hleděly.
Plakaly, ty oči plakaly s pohledem upřeným na mě a jejich slzy dopadaly na mou opět zakrvavenou tvář.
"Je mi to moc líto, ale jinak to nešlo, je mi to moc líto, ale nemohl jsem tě nechat umřít, nemohl, nešlo to , omlouvám se, prosím promiň mi to, omlouvám se"
Přitiskl si mě mi neznámou silou blíž do náruče a mě se zmocnil pocit, že je něco špatně celým mých tělem lomcovali křeče a v hlavě mi to hlasitě dunělo, začala mě bolet čelist a v uších jsem slyšel hlasitý tón na snad ještě vyšší frekvenci než jakou je lidské ucho schopno zaslechnout .
Z úst se mi vydral zvuk podobný zavrčení a v jediné vteřině se mě zmocnil téměř až bolestivý hlad, bylo mi jedno co jsem právě teď udělal, ale pil jsem, prostě jsem pil a nic kolem nevnímal, všechno se mi rozmazalo do černé šmouhy a nějaké silné paže mě přitiskli víc k tomu zdroji potravy, jakoby nechtěli abych se odtrhl jakoby mi říkal,
že to ještě není dost, že ještě musím pít, musím tak dlouho dokud mě neobejmuly paže Morfeovi a jeho konejšivá náruč neodnesla daleko za hranice chápání.Teď bylo všechno v mém malém světě dobře, cítil jsem tu podivnou lehkost, už neexistovala pravidla, jakoby bylo vše najednou v pořádku a minulost už navěky zapomenuta.
že to ještě není dost, že ještě musím pít, musím tak dlouho dokud mě neobejmuly paže Morfeovi a jeho konejšivá náruč neodnesla daleko za hranice chápání.Teď bylo všechno v mém malém světě dobře, cítil jsem tu podivnou lehkost, už neexistovala pravidla, jakoby bylo vše najednou v pořádku a minulost už navěky zapomenuta.
"Přísahám, že už nikdy nedovolím aby se ti něco stalo, už ti můj bratr nikdy neublíží, od teď tě v životě čeká jen radost a štěstí udělám pro tebe všechno má lásko, miluji tě, už tak strašně dlouho tě miluji a jen pozoruji jak pomalu umíráš jak ze vnitř tak z venku"
Přitiskl si téměř mrtvé tělo do náruče a i s ním vzlétl na temnou oblohu.
Slzy mu sušit vítr a on jen prosil aby dokázal splnit vše co slíbil.
"Miluji tě jako nikoho na světě"
Jeho slova rezonovala až podivně klidnou temnotou.
The end
Komentáře
Přehled komentářů
ja mám asi dlhé vedenie, lebo som tú poviedku nepochopila...ale inak bola pekne napísaná
keishatko (www.keishatko.blog.cz) - ...